Fakta a pojmy, které Vás mohou zajímat

Co je dB?

Zkratka dB znamená decibel. Je to fyzikální jednotka pro akustický tlak. Stupnice pro dB je logaritmická, podobně jako Richterova stupnice pro zemětřesení, proto změna 20 dB znamená, že akustický tlak je 10 x větší, hlasitější. Lidské ucho zaznamenává zvuky v neuvěřitelném rozsahu, poměr zvuků sotva slyšitelných k těm nejhlasitějším je 1 : 10 000 000. V průměru má tinnitus hlasitost asi 10 dB nad prahem individuálního sluchu. To odpovídá asi tak šumu lesa za mírného vánku. Zvuk polknutí je asi 30 dB, tj. asi 10 x silnější (viz výše)! A přitom polknutí si vůbec normálně neuvědomujeme, pokud tento zvuk aktivně nevyhledáme. Normální lidská řeč se pohybuje kolem 60 dB, tzv. práh nepříjemného poslechu je až kolem 100 dB. Například ale intenzita holícího strojku je u ucha až 90 dB. Walkman může generovat zvuk o síle až 100 dB.

V případě hyperacusis (zvýšená citlivost na hluk) je práh nepříjemného poslechu snížen až na 65 dB. Protože toto je normální hladina lidské konverzace, hyperacuse vede často k nárůstu ztráty sociálního kontaktu.

Oči a uši – jak je rozsoudíte?

Sluch je první lidský smysl, který je plně funkční. Pracuje již před narozením a pokračuje bez přestávky ve dne v noci až do smrti. Nemůžete své uši jen tak „vypnout“. Můžete zavřít oči, ale ne uši. Můžete se rozhodnout na čí zvuky a řeč se třeba při večírku soustředit, ale nemůžete chtít neslyšet, co se děje kolem.

Je zajímavé, že s výjimkou hudebníků a několika ostatních profesionálů, lidé normálně nepřikládají sluchu přílišnou důležitost. Docela pravidelně dávají ostatním smyslům – zraku, čichu, chuti a hmatu – větší význam. To vysvětluje nedostatek péče o sluch v naší společnosti, zvláště u mladých. Je to sluch, který nás zvláštním způsobem drží mezi ostatními členy lidské společnosti –špatný sluch často vyústí v izolaci a vzdálení se ostatním. Můžete se opět a zase na něco dívat, cítit to, sáhnout si na to, ale vyřčené slovo je ve vteřině pryč, je navždy odváto. Zajímavé je i to, že melodie řeči přináší více a řeč jsou nejdůležitější lidské komunikační prostředky. Jsou velmi těsně spjaty – hluchý se špatně učí řeč.

Překvapivě zjišťujeme, že poškození sluchu a vada zraku jsou v naší společnosti hodnoceny zcela odlišně. Jsou spousty vtipů na hluché, zatímco vtipy na slepce či tělesně postižené jsou jaksi bez chuti až nevkusné. Snad právě to vysvětluje, proč tak málo lidí je ochotno nosit viditelné sluchadlo („z kosmetických příčin“), zatímco brýle – jiné oficiální oznámení špatně fungujícího smyslu – je všeobecně akceptováno. Brýle jsou chápany i jako přínos ke zvýraznění rysů osobnosti.

Každý si může představit, co je to slepota, když zavře oči. Simulovat hluchotu ale nejde. Ani ty nejlepší chrániče sluchu nemohou plně zablokovat průchod všech zvuků. I astronauti v kosmu ve vzduchoprázdnu, tedy v absolutní zvukové izolaci stále něco slyší – minimálně zvuky vlastního těla jako dýchání, puls, polykání, žvýkání atd. Na rozdíl od jiných vad je vada sluchu pro ostatní lidi, snažící se o konverzaci, nerozpoznatelná. A tak je nereagování hluché osoby, která prostě jen neslyšela otázku, interpretováno jako nepřátelství.

Jsou tinnitus a nedoslýchavost civilizační problémy?

Zdá se, že ano. Jak tinnitus, tak i nedoslýchavost existují, ale jsou vzácné v primitivních společenstvích. V našich poměrech je tinnitus jedna z nejčastějších diagnóz v ORL ordinacích. V Německu je poškození sluchu nejčastější případ onemocnění z povolání. Je smutné, že při tak velké publicitě o záchranu životního prostření má ochrana sluchu stále tak malou podporu.

U koho se vyvine tinnitus?

Muži a ženy jsou zhruba v poměru 1:1. Ačkoliv se tinnitus objevuje ve všech věkových skupinách, přesto je jasný vrchol ve skupině 40 – 60letých. Pravděpodobně tu bude vliv krize středního věku. Asi 25% z populace udává, že měli alespoň jednou za život tinnitus, 10% hlásí chronický tinnitus s nepatrným vlivem na život a teprve přibližně 1% má značné obtíže. Jinými slovy – v Německu existuje na 1 milion lidí se značnými obtížemi danými tinnitem!

Ze kdy máme první zprávy o tinnitu?

Nejstarší písemné dokumenty jsou z doby přibližně před 3500 lety a pocházejí ze starého Egypta. Více než 20 receptů a léčebných zásahů známe ze starého Babylonu. Dosti rozsáhlé zprávy jsou i ze staré Indie, Arábie, Persie, Řecka a Říma. Slovo „Tinnitus“ pochází z latiny, tinniere znamená zvonit. Staří Řekové byli první, kdo navrhovali maskování. Paracelsus kolem roku 1500 n. l.byl první, kdo pochopil, že tinnitus může být způsoben extrémním hlukem (rachot pušek a děl). Kolem roku 1800 byly prováděny první pokusy ovlivnit šelest elektricky. Volta, vynálezce baterie, si vložil do obou uší elektrody – a popsal silné prasknutí, jako když se něco zlomí. Byl dost moudrý na to, aby tento experiment již nikdy neopakovat. Další tak prozíraví nebyli a opakovaně se pokoušeli s velkým entusiasmem tento pokus různě opakovat. Rovněž Beethoven, který byl téměř hluchý a sužoval ho tinnitus, se dosti zajímal o toto léčení. Ale tento entusiasmus opadl tak rychle jak přišel, když se ukázalo, že nepřináší přesvědčivé výsledky.

Mezi slavné, kteří trpěli tinnitem, patřili Martin Luther, Jean-Jacques Russeau, Ludwig van Beethoven, Bedřich Smetana. V současné době např. Barbra Streisand, která založila Tinnitus nadaci v USA.

Stejně jako Beethoven, i Smetana kompletně ohluchl, ale na rozdíl od Beethovena se pokoušel svoji hudbou zprostředkovat ostatním svůj zážitek. Beethoven prý prohlásil: „Mé uši dnem i nocí permanentně bzučí a bouří. Mohu upřímně prohlásit, že trávím život v utrpení.“